„Se sestrou jsme si byli tréninkovými partnery“

Na lyžích stál už ve čtyřech a ve věku některých účastníků ODM, svých 12 letech, získal první kontrakt. Během své kariéry vyhrál Evropský pohár v superobřím slalomu a zúčastnil se i olympijských her. Dnes už Petr Záhrobský předává zkušenosti svým následovníkům, z nichž někteří ho doprovázeli ve výpravě na slavnostním zahájení Zimní olympiády dětí a mládeže, kde se zhostil role vlajkonoše.

Co pro vás znamenalo podepsání své první smlouvy?

Bylo to samozřejmě fantastický a hrozně mě to posunulo. Tenkrát jsem vyhrál v Rakousku jeden závod, a zástupce lyžařské firmy si mě tam vyhlídl a nabídl mi možnost s nimi spolupracovat. Začal jsem dostávat lyže zadarmo, místo toho, abych si je musel kupovat. Takže to byla fantastická věc.

Musel jste tehdy sportu a kariéře něco obětovat?

Určitě. Já jsem mu obětoval spoustu času, úsilí a možná nějakou zábavu v mladistvém věku, kdy jsem trávil hodně času na závodech a na trénincích.

A dnešní děti?

Já si myslím, že se musí hlavně naučit, že bez určitého odříkání to nejde. A že pokud chtějí dělat něco opravdu na špičkové úrovni, tak to trochu bolí. Na to si musí zvyknout. A myslím si, že když pochopí a zjistí, že se není potřeba bát toho, že se zpotí a že budou trošku unavený, tak pak mají šanci dosáhnout opravdu dobrých výsledků.

Jaký jste měl vztah se Šárkou, dnes už Strachovou, která se stala i mistryní světa. Byla mezi vámi sourozenecká rivalita?

Myslím, že ne. Vzhledem k tomu, že jsme nebyli soupeři, tak jsme si spíš byli tréninkovými partnery. Spíš jsme si pomáhali, než že bychom spolu soupeřili.

Foto: www.odm.olympic.cz

Oba vás v určitých fázích života trénoval váš otec. Jaké to je?

Když vás trénuje vlastní rodič, v našem případě táta, tak to má samozřejmě spoustu obrovských výhod. Nikdo pro toho závodníka nebo pro toho mladého člověka neudělá tolik jako vlastní rodič. Samozřejmě má to i svoje nevýhody. Je to pak takový koloběh, ze kterého člověk nevystoupí a je v tom sportu pořád. To je taková drobná nevýhoda. Ale myslím si, že to, co pro nás táta udělal, by nikdo jiný pro nás neudělal. A asi ani já, ani sestra, bychom těch výsledků bez něj nedosáhli.

Nutil vás do sportování?

Na začátku to určitě byla svobodná volba, protože mě to bavilo. Ale když pak chce někdo dělat sport opravdu vrcholově, tak se to bez určitého drobného nucení v některých fázích asi neobejde.

Když jste byl kluk, existovalo něco jako Olympiáda dětí a mládeže?

Ne. Když jsem já byl v letech těch sportovců, kteří tady závodí, tak taková akce nebyla.

A co si o ní myslíte?

Je to určitě zpestření, protože ty děti reprezentují najednou někoho jiného, než jsou zvyklé. Soutěží za kraj. A je to opravdu taková hra na olympiádu. Myslím si, že je to je pro ně určitě zajímavý a dobrý zážitek.

 Vy sám jste byl na několika olympiádách, jak byste to porovnal s touto junior verzí?

Místo států máme kraje. Děti jsou rozeseté po těch sportovištích. Sportovci z různých krajů, kteří se třeba jinde nepotkávají, bydlí pohromadě. Takže je to taková mikro verze velké olympiády.

V současné době trénujete. Plánujete si tady na olympiádě vyhlédnout nějakou budoucí olympijskou naději?

Těch nadějí si myslím, že tam mám několik. Tady jsem samozřejmě jako trenér hlavního města Prahy, ale trošku se mi to překrývá, protože v mém lyžařském týmu jsou i závodníci z jiných krajů. A doufám, že se jim bude dařit jak tady, tak hlavně potom dál v budoucí kariéře.

Kteří vaši nadějní svěřenci tady soutěží?

Za Prahu tady je Barča Peroutková nebo Táňa Tobolková, které ve svých kategoriích patří mezi absolutně nejlepší v ČR. A z jiných krajů do mého týmu patří třeba Alena Labaštová, která na minulé dětské olympiádě vyhrála tři zlaté medaile.

 

Autor: Stanislava Wolfová – členka programu Mladí novináři na ODM 2018